OFICIÁLNÍ STRÁNKY

	Proč Tutto Bene? Inspirací pro volbu názvu týmu byla jedna z nápaditých reklam na sportovní produkty firmy Nike. V ní se tříčlenná družstva složená z hvězdných světových fotbalistů účastnila neoficiálního turnaje v kleci na zaoceánské lodi. Vše řídí Eric Cantona v pozici hlavního sudího a při zápasech platí jediné pravidlo – „Kdo dá góla vyhrál“. Zápase jsou přehlídkou technických fines a ekvilibristických kousků. Finále pro sebe Thierry Henry a Francesco Totti, kteří díky lsti vyhráli nad soupeřem. V reklamě se objevil také Tomáš Rosický, který reprezentoval družstvo Tutto Bene.
	Zrod klubu Muž, který začal psát historii klubu Tutto Bene, se jmenuje Dan Košťál. Syn slavného otce sic v našich řadách odehrál dva zápasy a to navíc ještě načerno, hrál při zakládání klubu významnou roli. Byl to právě on, kdo se spolužákem Pavlem Kubalem šli mužstvo do kanceláře Pražského svazu malého fotbalu přihlásit a jehož jméno bylo zapsáno do kolonky kapitán mužstva. Zpočátku jsme byli rádi, že jej ve svých řadách máme, neboť pro něj nebylo nic problémem. Když jsme například mluvili o shánění dresů, prohlásil: „Není problém, přitáhnu ňáký tréninkový ze Sparty.“ Kromě něho byl ve zmíněné třídě ještě žák zvaný Čihař, který v té době hájil barvy dorosteneckého týmu Slávie. Pro něho pro změnu nebyl problém sehnat levné kopačky. V té době populární Adidas Mundial prodával za sotva čtvrtinovou cenu a posléze se jeho zákazníky stala téměř polovina školy. Šlo o to, že hráči A mužstva sešívaných fasovali na sezónu několikery kopačky, z nichž si vybrali vždy jen několik párů, které jim vyhovovaly. Ostatní nechávali k dispozici dorostencům a ti se pak obohacovali na jejich prodeji. Až po několika letech vyšlo najevo, že Čihař byl pohádkář, který si tento příběh vymyslel a kopačky sprostě kradl a prodával. Po krátké odbočce se ovšem vracíme ke Košťálovi. Je srpen roku 2002 a onen muž právě telefonuje Hýbovi s tím, že mu přišel nějaký dopis asi z Hanspaulky, ať si pro něj přijede. Hýba se tedy ptal, co je obsahem dopisu a Dan odpověděl, že jej ještě neotvíral. Během telefonní konverzace tak učinil a zjisti, že se jedná o pozvánku na registraci, která je nezbytnou podmínkou účasti v sezóně. Horší bylo, že registrační schůze se konala právě v ten den a trvala do 18:00. Do šesté hodiny večerní chyběly ještě dvě hodiny a proto Hýba řekl Danovi ať vyrazí. Ten však tou dobou brigádničil jako prodavač ve sparťanském fanshopu a říkal, že nemůže opustit šály a kloboučky, či repliky dresů a proto ať tam Hýba zajede sám. Ten se tak dostal k registraci obrazně řečeno za pět minut dvanáct, přesněji řečeno za pět minut šest. Zde kromě vynadání za to, že jde pozdě dostal ještě vynadáno za to, že Košťál nemůže být kapitánem našeho týmu, neboť má registrační průkaz v mužstvu Prokaryota. Když jsme to pak Danovi řekli, odpověděl: „Není problém, já se s nima dohodnu na přestupu.“ Postupně začalo být jasné, že „Není problém“ je pouze frází, neboť ve skutečnosti to problém byl. Po deseti letech Dan ještě nepřestoupil a na tréninkové dresy Sparty čekáme rovněž dodnes. Už se pomalu schylovalo k památnému 7. září 2002 a my jsme neměli dresy, kapitána ani dostatek hráčů. Svízelnou situaci jsme postupně řešili. Post kapitána byla věcí spíše formální a byl na ní dosazen Pavel Kubal. Nedostatek hráčů jsme pro změnu vyřešili tím, že v našich řadách nastoupil Pavlův bratr Radek. Zápas však odehrál na registrační průkaz Jana Jironče a jelikož vstřelil branku, učinil tím paradox v historických análech, kde je jako střelec vůbec první branky Tutto Bene v Hanspaulské lize zapsán Jan Jironč, ačkoli v zápase osobně vůbec nenastoupil. Ještě jednu svízel jsme před utkáním museli vyřešit. Absenci dresů jsme vyřešili nákupem žlutých trikotů ve Vietnamské tržnici, která se nacházela tam, co dnes stojí moderní nákupní komplex Arkády Pankrác. Trička jsme pomocí lihové fixy doplnili čísly a dostavili se na škvárové hřiště pankráckého klubu. V duelu jsme podlehli klubu FC Beton 1:4.
	Jak to Péťa tenkrát zpískal Jednou ze zvláštností Hanspaulské ligy je, že povinnosti arbitrů zastávají hráči samotní. Každý tým proto musí zajistit rozhodčího pro šest zápasů v sousedních ligách. V našem týmu taková věc nebyla problémem. Hned od počátku se nabídl Péťa Turek, že zápasy bude pískat, neboť má rozhodcovskou licenci. Když měl jít rozhodovat svůj první blok tří utkání, uzemnil nás otázkou, zdali je nutné, aby si bral rozhodcovský dres. Uklidnili jsme ho odpovědí, že dres rozhodně nutný není. Vše šlo jako po másle, neboť Péťa se k zápasu skutečně dostavil a ujal se role hlavního sudího. Jednalo se o zápas třetí veteránské ligy a Péťa, coby velezkušený rozhodčí, usoudil, že „ty dědci si to rozhodnou sami, nemá cenu se jim do toho moc plést…“ a skutečně po celý zápas nenechával píšťalku příliš vyniknout. Co na tom, že se oba týmy málem dostaly do šarvátky a rozhodně nehráli nijak v poklidu, že by si chtěli utkání řídit sami. V tu chvíli jsme začali pochybovat, jak že to vlastně s tou rozhodcovskou licencí je, ale zápas dospěl do svého konce, soupeři si podali ruce, takže bylo vlastně všechno v pořádku. Přišel zápas číslo dvě. Tentokrát hráli mladší kluci, kteří zápas prožívali pochopitelně o něco více a rozhodčímu nic neodpouští. Péťa rozjel své galapředstavení sporných rozhodnutí, omylů a nepřesností, které s blížícím se koncem gradovalo. V tu chvíli už na hřišti nebyl nikdo, kdo by jej oslovoval „Pane rozhodčí“, ale slovy na Č, K, D a podobně. V této přátelské atmosféře však ukázal odvážné srdce, když se nebál odpískat pokutový kop. Jelikož na místní škváře nebyly vidět čáry označující auty, pokutové území a už vůbec ne penaltový puntík, musel pozici penalty odkrokokovat. Postavil se tedy do branky, uděl ráááz, dva a po druhém kroku položil balón. Ten se tak nacházel sotva metr a půl od branky a když viděl gólman z jaké blízkosti na něho má exekutor kopat, vzteky míč zakopl do nedalekého křovinatého porostu. Penalta se nakonec přece jen uskutečnila a její autor v duchu fair play míč kopl do autu, protože ani jemu se nezdálo spravedlivé střílet z takové blízkosti. Když zbývalo deset minut do konce foukl Péťa do píšťalky naposledy. Předčasný konec zápasu pak vysvětlil tím, že mu došla baterka v telefonu a on tak nevěděl, jaký je čas, ale jelikož se mu to zdálo dlouhé, tak zápas ukončil. Ani jeden ze soupeřů se příliš nerozčiloval, oba byly zřejmě rádi, že komedie skončila. Od té doby jsme se museli ve výkonu rozhodcovské funkce střídat a mnoho z nás se setkalo s podobnými zážitky, jaké měl Péťa. Pochopili jsme, že není lehké být fotbalovým arbitrem a od jisté chvíle jsme raději vybrali víc peněz a zaplatili si profesionální rozhodčí, kteří tu práci odvedli lépe.
	Přerod Hanspaulské ligy Špinavá a hrbolatá škvára, neexistující případně úplně zdevastované šatny a branky, ve kterých visí shnilé a děravé sítě. Takové bývaly po dlouhá léta kulisy hanspaulské ligy. Takový byl obraz pražského fotbalu v dobách jeho vzniku, takový byl obraz pražského fotbalu i na přelomu tisíciletí, tedy v době, kdy jsme do těchto soutěží vstoupili i my. Dodnes vzpomínáme na zápas na Viktorii 8, kde se hrálo na natolik promočené škváře, že jsme po zápase vypadali jako horníci, kteří právě vyfárali z černouhelného dolu. Jelikož jsme museli ještě absolvovat cestu městskou hromadnou dopravou a jelikož jsme si o sprchách mohli jen nechat zdát, museli jsme využít vodu z okolních kaluží, abychom z obličeje smyli největší nános škváry. Na stejném hřišti jsme hráli i v počínající zimě, kdy hrací povrch i přilehlé okolí pokrýval sníh. Už jen převlékání venku na mrazu je zážitek pro otužilce. Hýba si prozýravě uvařil čaj do termosky, aby se snáze vypořádal s třeskutým mrazem. Termoska však netěsnila a proto se převážná většina obsahu termosky vylila na dres, který si nesl ve stejné tašce. Hýba se proto musel obléci do mokrého dresu a odehrát tak celý zápas. Prostředí hanspaulských hřišť se však postupně začalo měnit. Na hřiště začala být pokládána umělá tráva, která je prvním krokem ze zlepšení samotné hry. Modernizace hřišť s sebou často přinášela i výstavbu moderního zázemí včetně šaten a sprch. Zlomový byl pro nás zápas proti Hell teamu, kdy jsme si poprvé vyzkoušeli hru pod umělým osvětlením. Z tohoto zápasu jsme si na dlouhou dobu odnesli nezapomenutelný zážitek, protože jsme vyhráli 7:0 a sám Pavel vsítil pět gólů. V posledních letech se i umělé osvětlení stalo samozřejmostí. Hanspaulská liga se hraje již výhradně na umělých travách a proto dnes působí velmi komicky kolonka, která byla před lety součástí předsezónních přihlášek. Stálo v nich: „Souhlasíte s tím, aby váš tým absolvoval část utkání na umělé trávě?“ S modernizací je nejdále hřiště na Hanspaulce. Místo, které dalo lize jméno, jde ostatním příkladem. Kromě moderního zázemí i nádherné divácké tribuny je pokrokové i v tom, že pro zimní období je zakrýváno nafukovací halou. Hanspaulka tak dokončila přerod z ošklivého ušmudlaného káčátka v elegantní krásnou labuť.
	Když na semaforu svítí zelená Staré fotbalové pořekadlo zní: “Fotbalista po zápase vožere se jako prase.” A zatímco v našem případě občasný dýchánek po utkání, při kterém je konzumace omezena na pár piv, nemívá fatální důsledky, v případě setkání posezónních se něco takového tvrdit nedá. Postupně jsme začali dorůstat do věku, se vstupuje do svazků manželských. Vše odstartoval Prochy. Poté, co nás pozval na rozlučku se svobodou, hbitě zareagoval Hanzek a prohlásil, že musíme pozvat striptérku. Účast tanečnice, která se rozparádí natolik, že postupně shazuje svůj šat, až je nakonec oděna v roucho Evino, se postupně stala tradicí. Prochy, který si vše odbyl jako první, byl příliš unesen proudem zábavy, než aby si všímal toho, co se na něj chystá. Nepostřehl ani to, že se postupně na plac chystá koberec a křeslo. To však nezůstalo bez povšimnutí u party z vedlejšího stolu. „Co to bude?“ ptali se nás. „Ale kamarád se loučí se svobodou a my jsme mu objednali striptérku,“ odvětili jsme. Oni se zděsili: „To se nesmí, tady kolem chodí do kina rodiny s dětmi!“ Nedbajíc tohoto zákazu vyšla spoře oděná dívka zamířila k Prochymu. „Ty seš ten, co se žení?“ zeptala se. „Ne ee e ..“ vydal ze sebe šokovaný Prochy. Tato odpověď mu nebyla nic platná. Byl usazen do křesla, bylo mu svléknuto tričko a tanečnice začala své desetiminutové představení, při kterém odkládala nemnoho šactva, které halilo její nahotu. Pikantní na všem bylo, že Prochy na rozlučku pozval i svou nastávající, která měla co nevidět přijít. Naštěstí vše dopadlo dobře a Jana se dostavila asi půlhodinu poté, co představení skončilo. To rozlučka Kuby je dodnes ve znamení zelené. Barvy, která dala název likéru z Božkova. Pavlova věta: “Na semaforu svítí zelená, takže jedem.” uvozovala další a další rundu. To, jak večírek nakonec dopadl, je možno posoudit díky přiloženému účtu. Nejzábavnější taneční vystoupení však proběhlo v době, kdy se do toho rozhodl praštit Hýba. Do hospody se dostavila dvojice dívek, z nichž jedna se představila jako manažerka a druhá jako “slečna umělkyně.” Její taneční výstup pochopitelně zajímal celou hospodu. Když skončila představení přišel požadavek na repete, neboť svou svatbu si v Las Vegas potají odbyl Pavel. Žádaný přídavek mladici překvapil natolik, že se jen nevěřícně zeptala: “Vám se to tak líbilo?” Nejbizarnější příhodu si však schoval Pepe na chvíli, kdy jsme již z hospody odcházeli. Nalezli jsme prázdnou plechovku od piva, se kterou jsme si začali kopat. Plechovková kopaná se zalíbila i kolemjdoucímu Rusovi, který se k nám přidal. Najednou kolem projíždělo auto a Pepeho nenapadlo nic lepšího, než to, že si do něj sedne. Jen co otevřel dveře, auto zastavilo a z něj vyběhla dvojice mužů, která se na Pepu vrhla. Za chvíli jsme pochopili, že se jedná o příslušníky policie, kteří nechali dát Pepu ruce na kapotu a roztáhnou nohy, přesně po vzoru amerických detektivek. Šokovaný Pepa neustále zdvihal dlaň na znamení omluvy a opakoval: “Sorry chlapi.” Policisté jej křikem: “Ruce na kapotu!!!” neustále nabádali k dodržování předepsaného postoje. Do situace se začal vměšovat zmíněný Rus. Když se policisté ptali, jestli je to Pepův známý, Pepa odpověděl: “Ne není. Nás spojil fotbal.” A jakoby do této věty ukryl celé desetiletí existence Tutto bene.